Bartolomějská noc

Le massacre de la Saint-Barthélemy. Malba od Françoise Duboise, dokončená před rokem 1584; nejznámější dobové zpodobnění události

Bartolomějská noc (francouzsky Massacre de la Saint-Barthélemy) je termín označující masakr hugenotů ve Francii v srpnu 1572. Násilnosti vypukly v noci ze 23. na 24. srpna toho roku, tedy v době noční vigilie, římskokatolické oslavy svátku svatého Bartoloměje. Masakr započal v Paříži vražděním hugenotských předáků pod přímou patronací panujícího krále Francie Karla IX. z rodu Valois a jeho matky, Kateřiny Medicejské. Mezi prvními zavražděnými byl předák hugenotů, admirál Gaspard de Coligny. Následně se rozpoutalo obecné vraždění hugenotů včetně žen a dětí. Z Paříže se vlna násilí rozšířila do dalších měst a na venkov a celkově si vyžádala tisíce obětí.

Okolnosti

Mapa náboženství Francie v 16. století:

     území katolické šlechty

     území šlechty hugenotů

     oblasti, o které sváděli boj katolíci s hugenoty

     oblasti s luteránskou většinou

V roce 1572 měla Francie za sebou celé desetiletí náboženských válek, v nichž se mezi sebou ve vlnách střetávali katolíci a hugenoti. Mír uzavřený v Saint-Germain-en-Laye v roce 1570, který poskytl hugenotům omezenou svobodu vyznání a mimo jiné znamenal přijetí protestantského vůdce admirála Colignyho do královské rady, byl radikálními katolíky v čele s Jindřichem de Guise přijat s nevolí, takže napětí pokračovalo. Situace se dále zhoršila, když hugenotská vojska v květnu 1572 vyrazila na pomoc nizozemským protestantům, kteří povstali proti náboženskému útlaku ze strany španělského krále Filipa II. Mnozí francouzští katolíci se obávali, že Francie bude zatažena do války proti katolickému Španělsku, protože Coligny chtěl krále přesvědčit k francouzské vojenské intervenci na pomoc nizozemským povstalcům.

Král a zejména Kateřina Medicejská usilovali zpočátku o trvalé náboženské usmíření. Jeho symbolickým aktem se měla stát svatba předního hugenota, navarrského následníka trůnu Jindřicha Bourbonského (který se později stal francouzským králem Jindřichem IV.), se sestrou Karla IX. Markétou, v rodině nazývanou Margot. Jindřichova matka, navarrská královna Jeanne d’Albret, byla odpůrkyní tohoto sňatku, který jinak měl řadu příznivců. Jeanne však 9. června 1572 zemřela a svatbě už nic nestálo v cestě. K této události se do Paříže sjelo mnoho hugenotských šlechticů. Sňatek se konal 18. srpna 1572. Hlavní svatební obřad probíhal na pódiu před kostelem Notre-Dame, mše se nezúčastnil ani Jindřich, ani jeho doprovod, protože hugenoti mši neuznávali jako svátost. Traduje se, že se Jindřich při obřadu na nevěstu ani nepodíval, Margot údajně ani neodpověděla na otázku, zda si Jindřicha bere dobrovolně za manžela: král prý položil ruku na její hlavu a přinutil ji přikývnout.

Atentát na Colignyho

Krátce po skončení svatebních oslav, 22. srpna, se admirála Colignyho pokusil na ulici zastřelit jakýsi Maurevel, ale Coligny utrpěl pouze zranění ruky. Kdo vraha vyslal, se nezjistilo. Soudí se, že to mohla být Kateřina Medicejská, které vadilo, že Coligny začíná mít na krále silný vliv a táhne Francii do války, nebo Jindřich de Guise, který Colignyho nenáviděl nejen kvůli víře, ale i proto, že ho podezíral, že stál před lety v pozadí vraždy jeho otce Františka. Tento čin hugenoty velmi pobouřil, ulice plné ozbojených hugenotů zase děsily ostatní. Král osobně navštívil zraněného a slíbil mu spravedlnost, ale u dvora již začal převládat názor, že klid zajistí pouze odstranění hugenotských vůdců. Toto rozhodnutí přijala tajná rada, která se sešla 23. srpna večer a které se zúčastnili král, jeho bratr Jindřich, Kateřina Medicejská a několik významných šlechticů.

Průběh masakru

Jednoho rána před branami Louvru, obraz z 19. století od Édouarda Debat-Ponsana (Kateřina Medicejská v černých šatech)

Akce vypukla nad ránem následujícího dne. Jednou z prvních obětí se stal admirál Coligny: skupinu, která ho měla zavraždit, vedl vévoda de Guise. Coligny byl přepaden v posteli v domě, kde bydlel, proboden a vyhozen z okna. Mrtvole byla useknuta hlava, tělo bylo vláčeno ulicemi a pověšeno na šibenici. Povražděni byli hugenotští šlechtici z jeho okolí i ti, kteří bydleli na jiných místech Paříže (údajně existovaly jejich seznamy). Francouzské a švýcarské gardy pobily hugenotské šlechtice ubytované v Louvru. Jindřich Navarrský a jeho bratranec Condé byli ušetřeni s tím, že se zřeknou protestantské víry.

V předvečer akce nechal král uzavřít městské brány a vyzbrojit a aktivovat pařížskou milici. Snad i z těchto důvodů se soudí, že i pokračování masakru bylo součástí připraveného plánu, ale spíše to bylo proto, aby ve městě udržel pořádek, což se však nezdařilo. Současní historici se přiklánějí k názoru, že v tomto případě šlo o spontánní akci pařížských katolíků vedených jednak nenávistí k hugenotům (podněcovanou místními kazateli) a jednak strachem z nich. K vyzvánění z kostela Saint-Germain došlo pravděpodobně v důsledku rozruchu kolem prvních vražd, vyvolalo však poplach a odstartovalo následující krveprolití.

Masové vraždění se vzápětí rozšířilo i mimo Paříž a místy trvalo až do října téhož roku. Největší masakry probíhaly v Toulouse, Bordeaux, Lyonu, Bourges, Rouenu a Orléansu. Zdroje uvádějí různý počet obětí od dvou až po desítky tisíc. Soudobé prameny tvrdí, že v následujících týdnech plavalo ve francouzských řekách tolik mrtvol, že nebylo možno jíst ryby.

Zahraniční reakce

Bartolomějská noc. Výsek z fresky od Giorgia Vasariho z roku 1573, situované v Královské síni (Sala regia) Apoštolského paláce ve Vatikánu

Bartolomějskou noc uvítal papež Řehoř XIII. - zvony se rozezvučely pro díkůvzdání a děla Andělského hradu vypálila oslavnou salvu. Byla vydána upomínková vatikánská medaile a Řehoř pověřil umělce Giorgia Vasariho, aby vytvořil nástěnnou malbu masakru, která se dosud nachází ve vatikánských sbírkách. Podle některých autorů je tento popis papežovy reakce přehnaný, zčásti prý jde dokonce o historický mýtus. Proti této bagatelizaci papežova jednání má svědčit jasná symbolika pamětní mince, která oslavuje vraždění hugenotů, a to, že král Karel IX. obdržel od papeže Zlatou růži. Obojí reakce ovšem nastaly vzápětí po obdržení prvních zpráv o události, v nichž francouzské zdroje popisovaly celou událost jako potlačení hugenotského povstání. Později, když se v římské kurii rozšířilo povědomí o skutečné podstatě celé akce, byl její postoj i postoj papeže podstatně chladnější.

Filip II. Španělský, který byl znám jako fanatický katolík, vyjádřil nad zprávou o masakru potěšení, naopak nábožensky tolerantní římský císař a český král Maxmilián II. Habsburský, bratranec Filipa II. a tchán Karla IX., byl zprávou o masakru znechucen a označil událost za "ostudnou".

Následky

Hugenotské války pokračovaly až do roku 1598, kdy francouzský král Jindřich IV. vydal Nantský edikt zajišťující rovnoprávnost mezi katolíky a hugenoty. Byla to první listina zajišťující svobodu náboženského vyznání. V roce 1685 král Ludvík XIV. ediktem z Fontainebleau edikt nantský zrušil a prohlásil protestantské náboženství za ilegální.

Odkazy

Související články

• Protireformace
• Osmdesátiletá válka

Literatura

• BORDIER, Henri. La Saint-Barthélemy et la critique moderne, Paříž, G. Fischbacher / Honoré Champion, 1879, 116 str.
• JOUANNA, Arlette. Bartolomějská noc: zločin v zájmu státu: 24. srpen 1572. 1. vyd. Praha: Garamond, 2010. 407 s. ISBN 978-80-7407-084-6.
• HÁJKOVÁ, Milena. Bartolomějský masakr – mezník ve vztazích Anglie a Francie? Historický obzor, 2002, 13(9/10), s. 194–199. ISSN 1210-6097.
• MOLINIER, Auguste. La Saint-Barthélémy et la critique moderne, par Henri Bordier (recenze knihy). Bibliothèque de l'école des chartes, Année 1880, Volume 41, Numéro 1, str. 266-270. http://www.persee.fr/doc/bec_0373-6237_1880_num_41_1_446945 (francouzsky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bartolomějská noc na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph214664 BNE: XX558468 BNF: cb11996095p (data) GND: 4137666-3 LCCN: sh85127159 NLI: 987007531748005171