Rumunská literatura

Nejstarší psaná rumunská literární památka: Scrisoarea lui Neacșu din Câmpulung (1521)

Rumunská literatura je literatura vzniklá v rumunštině. Ač je rumunština románským jazykem, byla literatura ve své historii spíše pod vlivem slovanských jazyků (v Rumunsku převažoval a stále převažuje vliv pravoslavné církve a s tím související slovanské kultury, až do devatenáctého století byla dokonce k zápisu rumunštiny používána cyrilice) a také osmanské turecké kultury. K rozsáhlejším kontaktům se západní kulturou došlo až ve 20. století.

Historie

16. století

Nejstarší zachovanou rumunskou ucelenou literární památkou je tzv. Neacșuův dopis (Scrisoarea lui Neacșu) z roku 1521. V tomto dopise kupec Neacșu Lupu varuje brašovského starostu Johannese Benknera před hrozícím vpádem Turků. První památky čistě literárního charakteru byly překlady slovanských liturgických textech nebo původní díla náboženského charakteru (Șcheiský žaltář, Psaltirea Șcheiană, 1482). První rumunskou tištěnou knihou byl katechismus jáhna Coresiho z roku 1559. Nejstarším dokladem rumunské poesie je veršovaný žaltář, který vytvořil moldavský metropolita Dosoftei v roce 1673 (tištěno v Polsku). Postupně se také objevovaly první pokusy o překlad bible, zprvu pouze částečné a přeložené podle latinských a maďarských překladů. První úplný překlad Bible do rumunštiny se objevil z popudu valašského knížete Şerbana Cantacuzino teprve roku 1688, kdy tiskárna bukurešťského metropolity vytiskla tzv. Bukurešťskou bibli (Biblia de la București), uspořádanou bratry Radem a Şerbanem Greceanu.

Renesance

Dimitrie Cantemir (1673-1723)

Evropské kulturní proudy se do rumunské kultury dostaly až s velkým zpožděním - první známky renesance se objevují až v 17. století v kronikářské činnosti Grigore Urecha (Letopisețul Țărâi Moldovei) a Mirona Costina (dokončil Urecheho dílo, které bylo i nadále aktualizováno dalšími autory). První rumunskou skutečně renesanční osobností byl historik a spisovatel, moldavský kníže Dimitrie Cantemir, autor celé řady významných historických a filosofických děl a také prvního rumunského románu Historia Hieroglyphica (1705), v němž jsou postavy soudobé rumunské společnosti alegoricky popsány jako bájná zvířata.

Z hlediska vývoje spisovného rumunského jazyka jsou významné dvě literární památky z Transylvánie: objevil se první rumunsko-latinský slovník (Dictionarium Valachico-Latinum, Caransebeș, cca 1650), a o mnoho let později první ucelená gramatika rumunského jazyka psaná v latině (Institutiones linguae Valachicae, Crișana, cca 1770).

Dokladem rozmachu vzdělanosti bylo založení knížecí koleje s církevně-slovanským vyučovacím jazykem moldavským knížetem Vasilem Lupu v Jasech (1641) a obdobné akademie v Târgoviști valašským knížetem Matějem Basarabem. V Sedmihradsku vznikaly zejména kalvínské školy.

18. století

V osmnáctém století se Rumunsko dostává pod nadvládu Osmanské říše. Vládnoucí vrstvou se stávají rumunští Řekové, tzv. Fanarioti, jejichž prostřednictvím je rumunská kultura silně ovlivněna řeckou, což v literatuře znamenalo především rozvinutí tradice anakreónské milostné poesie. Velkou úlohu v této době hraje básnický rod Văcărescu, jehož členové, v této době především Ienăchiță (zemřel 1796, mimo jiné autor první rumunské gramatiky), Alecu (zemřel 1798) a Nicolae (zemřel 1830), jsou pokládáni za největší dobové rumunské básníky. Rod Văcărescu zároveň patří k nejstarší valašské rodové šlechtě. Jeho tradice se udržuje až do moderní doby (básnířka Elena Văcărescu, 1864-1947). Dalším výrazným vlivem bylo pro literaturu před národním obrozením osvícenství, k jeho čelným představitelům patřil zakladatel rumunského školství Gheorghe Asachi (1788 - 1869).

Národní obrození

V první polovině 19. století vznikal v Rumunsku nacionalismus, projevující se především touhou po vlastním státě a nezávislé kultuře (bez řeckých, slovanských a osmanských vlivů). Výsledkem těchto revolučních idejí byla povstání v letech 1821 a 1848. Tuto epochu nazýváme rumunské národní obrození. Nositeli revolučních idejí byli především mladí Rumuni, studující ve Francii a v Německu, do rumunského myšlení se proto vnáší ideje německé filosofie a francouzské kultury, klesá naproti tomu vliv kultury starořecké a orientální.

Titulní list časopisu Dacia Literarǎ

Opouštění řeckých vzorů a emancipace rumunského jazyka a písemnictví byla hlavním posláním Sedmihradské školy (Școala Ardeleană). Význačnými postavami tohoto kulturního hnutí se stali Petru Maior, Samuil Micu-Klein a Gheorghe Șincai. Během padesáti let se Rumunům, kteří tvořili nejpočetnější národnostní skupinu v Sedmihradském knížectví, podařilo vědecky zdokumentovat svůj latinský původ, přepsat svou historii, jazyk a gramatiku a vybudovat pedagogický základ potřebný ke vzdělávání svých elit a dobývání politických práv v rámci habsburské říše.

Probuzení národního ducha mělo za následek čilý rozvoj spolkového života a založení celé řady kulturních institucí, divadelních společností apod. V roce 1827 byla založena Literární společnost (Societatea literară) propagující všeobecnou osvětu i nové literární formy, v roce 1840 založil Mihail Kogălniceanu první rumunský literární časopis Dacia Literară, věnující se také společensko-politickým otázkám. V Moldavsku již předtím v letech 1829-35 a znovu 1837-50 vycházel dvakrát týdně časopis Gheorghe Asachiho Rumunská včela (Albina Românească), který měl od roku 1837 literární přílohu Rumunská loutna (Alăuta Românească). V Sedmihradsku od roku 1838 redigoval George Bariț časopis Gazeta de Transilvania s literární přílohou List pro rozum, srdce a literaturu (Foaie pentru minte, inimă și literatură). Významnou osobností této doby byl básník a spisovatel Ion Heliade Rădulescu (1802-1872), plodný překladatel, spoluzakladatel Rumunské akademie a prvních rumunsky psaných novin (Curierul Românesc, 1829, od roku 1837 též s literární přílohou Posel pro obojí pohlaví, Curier de ambe sexe).

Vasile Alecsandri (1821-1880)

Po roce 1830 začínají rumunští autoři reflektovat francouzský romantismus, jehož principy kombinují s národními prvky či domácím folklórem. Především kolem časopisu Dacia Literară se vytváří literární generace "Osmačtyřicátníků" (generaţie pașoptistă) - pojmenovaná po revolučním roce 1848, jejímž cílem je ustavení původní rumunské literatury. Autoři této generace pěstovali romantická témata a motivy a jako zdroj inspirace pro lyriku zapáleného vlastenectví a přírody si zvolili historii. Vedle dominantních motivů romantických pracují i s prvky realistickými nebo klasicistními. Objevuje se fenomén koexistence několika literárních proudů v rámci jednoho díla, což je patrné např. v novele Alexandru Lăpușneanul (1840) od Constantina Negruzziho nebo dokonce v baladách Vasile Alecsandriho. Vasile Alecsandri (1821-1890) musel po porážce revoluce odejít do exilu. Byl sběratelem rumunského folklóru a autorem lyrické i epické poezie uspořádané do souborného vydání pod názvem Lidové básnictví Rumunů (Poezii populare ale românilor, 1866).

Junimea a největší klasikové 19. století

V roce 1863 založil kritik Titu Maiorescu v Jasech literární společnost Omladina (Junimea), která sdružovala mnoho význačných literátů té doby. Angažoval se v ní největší rumunský básník vůbec Mihai Eminescu (1850-1889), dále autor realistických lokálních komedií Ion Luca Caragiale (1852-1912), autor vesnických povídek Ion Creangă (1837 nebo 1839-1889) a básník Barbu Ștefănescu Delavrancea (1858-1912).

Zlatý věk rumunské literatury

Zlatým věkem rumunské literatury bylo meziválečné období, kdy Rumunsko konečně získalo nezávislost. Vzniká rumunský román, zprvu inspirovaný převážně válkou a s ní souvisejícími společenskými změnami. K zakladatelům tohoto žánru patří Liviu Rebreanu (1885-1944, romány Povstání, Răscoala; Les oběšenců, Pădurea Spânzuraților), dále Camil Petrescu (Ultima noapte de dragoste, întâia noapte de război, Poslední noc lásky, první noc války). Význačnou osobností tohoto období byl také romanopisec a historik George Călinescu (1899-1965). Začali psát také někteří z nejvýznamnějších rumunských autorů vůbec, především jeden z největších rumunských básníků Tudor Arghezi (1880-1967), spisovatel a významný religionista Mircea Eliade (1907-1986) a básník Lucian Blaga (1895-1961). Ve spojení se západní kulturou vznikla také kultura modernistická a avantgardní, francouzsky píšící Rumun Tristan Tzara se stal zakladatelem jednoho z jejích nejradikálnějších směrů, dadaismu. K významným avantgardním autorům patří také romanopisec Max Blecher, jehož díla vyšla i česky (Příhody z bezprostředního neskutečna, 1996) a matematik a básník Ion Barbu (1895-1961), pokládaný za jednoho z největších rumunských básníků dvacátého století.

Poválečné období

V poválečném období po nástupu komunismu prošla rumunská literatura těžkým obdobím. Ač mnozí rumunští emigranti slavili úspěchy v zahraničí (autor absurdních dramat Eugène Ionesco, filosof a esejista Emil Cioran). Patrně nejvýznamnějším autorem byl romanopisec Martin Preda (1922-1980), zprvu podporovatel komunismu, později jeho ostrý kritik, autor monumentálního románu Morometové (Moromeții, definitivní verze 1967), v němž popisuje život na rumunské vesnici ve dvacátém století, a rozsáhlé kruté obžaloby intrikánství komunistických prominentů Nejmilovanější z pozemšťanů (Cel mai iubit dintre pământeni, 1980). K dalším významným autorům patří básník Nichita Stănescu (1933-1983), hlavním představitelem rumunského disentu a později emigrace je romanopisec Dumitru Țepeneag (narozen 1937), dnes žijící ve Francii.

Současná literatura

Dosud žádný rumunsky píšící autor nebyl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. V roce 2009 obdržela toto ocenění Herta Müllerová, jejímž rodným i tvůrčím jazykem je němčina.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Romanian literature na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rumunská literatura na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph125297 PSH: 7063 BNF: cb120203220 (data) LCCN: sh85115040 NLI: 987007543592705171

Portály: Literatura