Seinsheimové
| Seinsheimové | |
|---|---|
 | |
| Země |  Franky
 České království |
| Zakladatel | Erkinger ze Seinsheimu |
| Rok založení | 12. století |
| Větve rodu | Hohenkottenheimská († 1591), Wässerndorfská a Erlašská († 1555), Stephansberská, Schwarzenbergové |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Seinsheimové (též Saunsheimové) jsou původem bavorský šlechtický rod, jeden z nejstarších rodů ve Frankách. Jejich rodové sídlo je Seinsheim východně od Ochsenfurtu. Známější větví Seinsheimů je pozdější český knížecí rod Schwarzenbergů.
Historie rodu[editovat | editovat zdroj]
V roce 1147 byl v Seinsheimu poprvé zmíněn Eispertus de Souvensheim z lenní rodiny würzburgských knížat-biskupů.[1] Rod Seinsheimských za svého předka považuje alemanského šlechtice Erkingera, popraveného v roce 917, a dále jeho syna Konráda. Jméno Erking se proto stalo rodovou přezdívkou.
Již ve 13.–14. století se rod rozdělil na tři větve, ty měly svá sídla
- v Hohenkottenheimu (vymřela v roce 1591 s Jiřím Ludvíkem ze Seinsheimu)
- ve Wässerndorf a Erlach (vyhasla roku 1555)
- Stephansberg Již v roce 1243 se hrad Stephansberg objevuje jako majetek Apollonia staršího ze Seinsheimu. Jeho syn Hildebrand († 1386) je považován za prapředka rodu Schwarzenbergů, neboť po něm a jeho bratrovi se hlavní linie rozdělila na starší Stephansbergskou a mladší Seinsheimskou.
Knížata ze Schwarzenbergu[editovat | editovat zdroj]
Hildebrandův vnuk ze starší stephansbergské linie, Erkinger I. ze Seinsheimu, získal v roce 1405 franské panství Schwarzenberg s hradem a roku 1435 hrad Hohenlandsberg a začal se psát svobodný pán ze Schwarzenbergu.[2] Po vymření rodové linie Seinsheim-Wässerndorf přestavěl v roce 1555 hrabě Bedřich ze Schwarzenbergu wässerndorfský zámek.
V roce 1599 byli Schwarzenbergové (Adolf ze Schwarzenbergu) povýšeni do říšského hraběcího stavu a v roce 1670 na říšská knížata (Jan Adolf ze Schwarzenbergu). Seinsheim se stal hlavním sídlem schwarzenberského panství, které se roku 1500 stalo součástí Franské říše a v roce 1806 připadlo Bavorskému království. Schwarzenbergové byli v 18. století zdaleka největšími držiteli půdy ve Frankách a také jedněmi z největších statkářů v Čechách.
Hrabata ze Seinsheimu[editovat | editovat zdroj]
Mladší neboli seinsheimská linie od první poloviny 14. století se přikláněla k bavorskému dvoru. Ve sporu se svými schwarzenberskými příbuznými prohlásili v letech 1655/62, že se vzdávají všech rodových statků ve Frankách.
Od té doby byl hlavním sídlem katolického rodu zámek Sünching u Řezna, který již v roce 1572 získal Jiří Ludvík.
Od roku 1678 existovaly dvě linie Sünchinská a Wenská, která zanikla v roce 1834. Dva členové rodu byli povýšení do stavu říšského hraběte – v roce 1705 Maxmilián František ze Seinsheimu-Sünchingu († 1737) a v roce 1711 Maxmilián Eberhard ze Seinsheimu-Wengu († 1737), což však nemělo na postavení rodu zásadní vliv.
V 18. století patřili Seinsheimové mezi sedm nejvlivnějších rodů v Bavorsku. V roce 1758 nechal Josef František hrabě ze Seinsheimu-Sünchingu postavit dnešní zámek s vodním příkopem v Sünchingu. Autorem návrhu byl tehdejší mnichovský dvorní architekt François de Cuvilliés starší. V roce 1764 získali hrabata ze Seinsheimu také zámek Schönach.
V témže roce byl v mnichovském okrese Kreuzviertel postaven Seinsheimský palác, který sloužil jako rezidence bavorského ministra, hraběte Josefa Františka Marii ze Seinsheimu, prezidenta Akademie věd, která zde pořádala své akce. V roce 1780 zde hostoval i Wolfgang Amadeus Mozart.
V 19. století byl svěřenský fond Sünchingů spojen s dědičným křeslem v bavorské říšské radě. Rodina hrabat Seinsheimů-Sünchingu vymřela v mužské linii v roce 1917 osobou hraběte Maxmiliána Karla Floriána ze Seinsheimu.
Po smrti poslední ženské členky rodu, hraběnky ze Seinsheimu v roce 1958 přešel zámek do vlastnictví jejího vnuka barona z Hoenningu O'Carroll a od té doby ho obývá jeho rodina. S výjimkou zvláštních akcí zámek není veřejně přístupný.
Erb[editovat | editovat zdroj]
Rodový erb znázorňuje štít rozdělený střídavě (pěti až sedmi) stříbrnými a modrými pruhy. Na štítu je přilba s modrostříbrnými přikryvadly a trup vousatého muže v červeném kabátci se stříbrným límcem a stříbrně zakončeným špičatým kloboukem, zdobeným třemi pavími pery.[3]
Významní představitelé rodu[editovat | editovat zdroj]
- Adam Bedřich ze Seinsheimu (1708-1779), kníže-biskup würzburský (1755-1779) a bamberský (1757-1779)
- Eberhard ze Saunsheimu, německý mistr Řádu německých rytířů (1420-1443)
- Erkinger, zemský velitel Řádu německých rytířů (1362–1437)
- Jiří Ludvík ze Seinsheimu, okresní plukovník franského kruhu (1514-1591)
- Josef František Maria ze Seinsheimu, diplomat a politik Bavorského kurfiřtství (1707-1787)
- Karel ze Seinsheimu (1784–1864), předseda bavorského zemského sněmu
- Maxmilián František ze Seinsheimu, volební bavorský tajný rada a prezident Hofrat (1681-1739)
- Maxmilián ze Seinsheim-Grünbachu (1811-1885), německý politik, dědičný říšský rada
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Seinsheim (Adelsgeschlecht) na německé Wikipedii.
- ↑ Selzer, Otto: Stadt und VG Marktbreit. S. 588.
- ↑ Wolfgang Wüst: Die Schwarzenberg in Franken und Böhmen. Freiherren – Grafen – Fürsten, In: Jahrbuch für fränkische Landesforschung 74 (2014) S. 115–130
- ↑ Genealogisches Handbuch des Adels, Adelslexikon Band XIII, S. 202, C. A. Starke Verlag, 2002
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Seinsheimové na Wikimedia Commons
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Claudius Stein: Zwischen München, Sünching und Schönach. Kindererziehung und Privatleben der Familie Seinsheim im Übergang vom Ancien zum Neuen Bayern In: Verhandlungen des Historischen Vereins für Oberpfalz und Regensburg, Band 162, Regensburg 2022, S. 215–250, ISSN 0342-2518.
- Heinrich Zoepfl: Denkschrift betreffend den hohen Adel und die Ebenbürtigkeit des Gräflichen Hauses Seinsheim, Heidelberg 1867.
- Wolfgang Wüst: Die Akte Seinsheim-Schwarzenberg: eine fränkische Adelsherrschaft vor dem Reichskammergericht, In: Jahrbuch für fränkische Landesforschung 62 (2002) S. 203–230.
- Kurt Andermann: Seinsheim. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 24, Duncker & Humblot, Berlin 2010, ISBN 978-3-428-11205-0, S. 194–196.
- Rudolf Reiser: Alte Häuser – große Namen. 2., überarb. Aufl., Stiebner, München 1988.
